Sama doma? To si odpočineš!

Vyrobeno: prodloužený víkend 5.5. až 8.5. 2018

Muž odjel se všemi třemi dětmi za babičkou a dědou a já zůstala sama doma. Už pár dní předtím jsem ze všech stran slyšela: "Tak to si odpočineš!" 

Jojo, odpočívám. Pracuji. V klidu a tichu, soustředím se na jednu věc, neodbíhám od ní, můžu ji začít a rovnou dokončit. Nemusím sledovat hodiny, jestli už není čas vyrazit vyzvednout děti do školek a školy a předtím ještě všechno uklidit a schovat před nenechavýma dětskýma ručkama (v pracovním týdnu), či jestli bych neměla začít chystat  oběd, svačinu anebo večeři (je-li zrovna víkend). Je to nezvyklé, začít práci a moci v ní pokračovat tak dlouho, dokud je potřeba, nebo jak se mi chce. A většinou se mi chce dlouho do noci.

Sotva jsem dětem s mužíčkem domávala z okna než zmizeli za rohem, už už jsem v komoře hledala nástroje, nářadí, spojovací materiál, barvy, laky, oleje, všechny ty před dětmi přísně střežené věci. Nápadů a přání, co všechno bych mohla udělat, byla spousta - renovavat okno v koupelně, udělat nejmenší dcerce skříň v dětském pokoji, vymalovat záchod a udělat v něm poličky na kytičky a ukládání věcí anebo nalepit za kuchyňskou linku starou dlažbu, kterou jsem skoro před rokem zachránila z kontejneru, nebo přebrousit jídlení stůl a položit na něj dubové prkna, která zbyly od pokládky nové podlahy anebo se pustit do velkého šití a stříhání látek, kombinování nových i starých látek a recyklování té spousty oděvů, které syslím, moct to mít všechno povytahované a zkoušet různé kombinace po celé čtyři dny?

Usoudila jsem, že nejvíc mě potěší změna jídleního stolu. Používáme jej každý den a každý den mě rozčiluje, jak se z něj už loupe nátěr a já kvůli tomu neustále děti napomínám, aby jídlo nepokládaly na stůl, ale na talířek, protože nerada vidím, jak se jim občas takto na jídlo přilepí malilinkátá tečka odloupnuté barvy.  

Pustila jsem se tedy do renovace jídlelního stolu. Pásovou bruskou jsem odstranila barevný nátěr a když už jsem byla v tom broušení, přejela jsem i horní desku u jedné šuplíkaté komody, dvou stoliček a zbrousila jsem i starý práh a kousek vykukující desky z jedné skříňky, které dříve sloužila jako součást pracovní plochy v kuchyni a bylo to na ni dost znát.

Dle mužova okřídleného hesla "Z toho se moc nepráší!", jsem přikryla jen nejbližší pracovní okolí. Ehm, ehm, ... Prášilo se. A hodně. A všude. Úplně všude. Sotva jsem dobrousila, bylo mi jasné, že musím udělat velký  úklid, podobný tomu (před)vánočnímu. Zamést, vysát, vytřít podlahu (45 metrů čtverečních), umýt celou kuchyňskou linku, skříňky, všechny poličky, okenní parapety, okna, křeslo, všechny židle (a že jich máme!), lampu, stínidla u stropu, lednici (ze všech stran),...

... radiátory  a i stěnu, u které jsem brousila, ... no prostě úplně všechno, na co se jen dá v místnosti okem pohlédnout. A co nejde umýt tak vysát či vyprášit. A taky sebe - umýt, převléknout, pracovní oblečení vyprat.

Druhý den ruční dobroušení a natírání bílou lazarou.

I když používám olejové mořidlo na bázi přírodních olejů, natírám všechno co jde na dvorku a nechávám to tam i přes noc zaschnout a vyvětrat.

Třetí den na bílou lazuru nanáším čistý tungový olej. Připravuji si lampičky, lustr a rám koupelnové skříňky na přestříkaní, povedlo se mi objevit skoro na chlup stejný barevný odstín jako je původní barva rámu - stará zlatá. V mezičase maluji některé stěny znovu barvou, abych překryla dětské otisky, nehody při stolování, ale i kreativní rozlety naší nejmenší neznající hranic.

  

Jdu na kutě, brou noc.