Prohledat tento blog

čtvrtek 26. února 2015

Vintage koberec

Před pár dny jsem koupila v Ikei kobereček do koupelny, aby nás v koupelně u umyvadla a vany nestudilo do noh. Vzala jsem ten nejlevnější co měli - za třicet korun, i když byl bílý. BYL. 


Za pár dní přibyla první smítka a šmouhy a už po pěti dnech vypadal na to, že by potřeboval do pračky. Vypadalo, že kobereček se bude hlavně prát a sušit a nás bude po většinu času dál u umyvadla studit do noh. Mohla bych ho obarvit. Ale jak, aby se mi celý nerozpadl? Barvy prodávané v drogerii na obarvování textilu je potřeba vařit a to by pogumovaná část koberce nepřežila, nehledě na to, že jsou určeny na přírodní materiály a nejsou vhodné na umělá vlákna. Tu přišel nápad. 

úterý 24. února 2015

Narozeninové vintage šatičky

Pomalu Nina vyrůstá ze všech svých miminkovských šatiček a tak jsem se rozhodla ušít ji nové šatičky. S blížícím se jarem jsem ji taky pořídila sekáčový jarní kabátek, navíc k Vánocům dostala od tetičky béžový svetřík s hnědými puntíky a tak jsem se prohrábla látkami a bylo rozhodnuto o nových šatičkách.



Jsou ušity tak, aby s ní rok, dva rostly. Zadový díl je hodně široký a žabičkovaný (všitá pružná gumička), takže si myslím, že šatičky s ní porostou dva, tři roky a ke konci z nich bude tunika, anebo přišiji volánek a budou z nich pořád šatičky. 

čtvrtek 12. února 2015

Vyfouknutý obrázek

K minulým narozeninám Nikolka dostal foukací fixy na textil. Ukázalo se to jako skvělá zábava pro dlouhou chvíli, když je potřeba nějak zabavit nejmenší členy rodiny. Foukali jsme na staré nátělníky do školky. V plánu je ještě vyfoukat obrázky na obyčejnou bavlněnou látku a mít tak do zásoby panely s obrázky, které pak můžu našít na oblečení. 



Foukali jsme přes šablony z papíru, které Nikolka dostal k narozeninám. Použila jsem taky jednu šablonu, kterou mám doma pro dekoraci nábytku vypůjčenou od kamarádky.

ABECEDA

Před rokem nebo i dřív dostal Nikolka písmenkovou skládačku s abecedou. Pod každým písmenkem byl pro lepší zapamatování obrázek s nápisem, ale... byly to obrázky pro anglickou abecedu, takže Nikolka si pamatoval, že pod písmenem H je klobouk (hat), pod písmenem K je drak (kite), ...

A tak došlo na společné tvoření a všechny Nikolkovy oblíbené činnosti. Budeme si malovat, obkreslovat, vystřihovat, lepit, no prostě tvořit! A ještě se učit písmenka.


A jak na to?

středa 11. února 2015

Slow fashion aneb recyklace má to smysl!

Kamarádka mě přivedla na článek se zamyšlení nad spotřebou a smyslu recyklace. A protože mi přijde moc zajímavý a poučný rozhodla jsem se ho zde ze stránek Českého rozhlasu celý si ho vystavit: 


Slow Fashion, česky pomalá móda, je reakcí na masovou nadprodukci ekologicky a eticky zatíženého oblečení. Navazuje na hnutí pomalého jídla a její popularita je momentálně nejsilnější v západní Evropě, Japonsku a ve Spojených státech. První ostrůvky pomalé módy se už objevují i u nás.

Hlavně nakupujte! Levně, hodně a všude totéž 
Současný módní průmysl funguje převážně způsobem takzvané Fast Fashion, rychlé módy, která je navrhovaná v Evropě a Americe, masově produkovaná v zemích třetího světa a následně distribuovaná kolem celé zeměkoule. V českých pobočkách nadnárodních řetězců, jako H&M, Zara nebo Mango, kupujeme stejné šaty jako zákazníci v Americe, Francii nebo v Číně. Stojí pár stovek a jejich kvalita a design nám poslouží maximálně půl roku. Jsou totiž ušité podle krátkodechých masových trendů a při jejich výrobě se nepočítá s tím, že by vám měly vydržet více než jednu sezonu. Kromě toho, že je z velké části šijí dělnice v pro nás nemyslitelných podmínkách, jejich výroba znečišťuje životní prostředí a spotřebovává velké množství přírodních zdrojů, od vody až po fosilní paliva. Je to dané nejen způsobem výroby, ale i tím, že tyto oděvy za zákazníky běžně cestují v lodních kontejnerech přes půl světa. 
 Pomalá revoluce začala jídlem 
Na to, že takový přístup není dlouhodobě udržitelný, upozornila mimo jiné Kate Fletcher z Centra pro udržitelnou módu. V roce 2007 se jako první rozhodla na módní průmysl aplikovat poznatky z tehdy už známého hnutí Slow Food. U jídla si totiž lidé nesmyslnosti masové globalizované nadprodukce všimli ze všeho nejdříve. Hnutí Slow Food, neboli pomalého jídla, se poprvé objevilo v 80. letech v Itálii. Tehdy šlo o odmítavou reakci na rozšiřující se fastfoodové řetězce. Italové začali klást důraz na tradiční regionální recepty a lokálně a sezonně dostupné potraviny. Jejich preferencí podpořili lokální zemědělskou produkci, farmáře a maloobchodníky. Od gastronomie se pak pomalý přístup rozšiřoval do dalších oblastí životního stylu, od architektury a designu přes zemědělství a průmysl až po způsoby cestování. Od 90. let už na toto téma vyšla řada zajímavých knih. Knihu Carla Honorého In Praise of Slowness přirovnal deník The Times s lehkou nadsázkou k pomalé verzi Marxova Kapitálu. Pomalé hnutí oslovuje čím dál tím více lidí, kteří uvažují o environmentálních důsledcích svých běžných aktivit. 
Pěstování bavlny - Foto: oficiální Facebook AMWA ORGANIC
Pomalá móda v Česku 
Zpomalit můžete mnoha způsoby: nakupovat jen to, co opravdu potřebujete a co vám vydrží, preferovat bio a lokální zboží, zajímat se o způsob výroby a nekupovat neekologicky a neeticky vyrobené věci, recyklovat obnošené kousky. Slow Fashion je nevědomky třeba váš strýc z Moravy, který nosí zlínské prestižky do roztrhání. Jak v rozhovoru vysvětluje Kamila Boudová, zpomalení módního průmyslu je komplexní a náročný proces, do kterého se musí zapojit všichni, od zákazníků přes značky a výrobce až po státní správu. Cesta k preferenci pomalé módy vede často přes osobní zážitek. Zatímco Kamila Boudová se rozhodla opustit svět rychlé módy po zkušenosti s prací ve velké nadnárodní módní značce, Eva Urbanová, zakladatelka prvního pražského obchodu s pomalou módou a bytovými doplňky Nila, se ke Slow Fashion dostala přes odpor k dětské práci: „Při cestování po Uzbekistánu jsem viděla dětské sběrače bavlny, kteří by místo na polích měli být ve škole. Začala jsem se zajímat o původ bavlny a přes preferenci bio jsem se postupně dostala až k celkovému přístupu pomalé módy.“ 
3:03 / 5:38

Eva Urbanová: K pomalé módě mě přivedla dětská práce
Kromě vinohradského obchodu Nila potkáte Slow Fashion třeba v butiku Czech Labels & Friends na Starém Městě. Klidný ostrůvek pomalé módy najdete i pár kroků od Václavského náměstí v obchodě a kavárně návrhářky Natálie Steklové, která se dlouhodobě věnuje práci s bio materiály. V článku Krásné bio v české módě se vedle Natálie Steklové můžete seznámit i se Zuzanou Sedmidubskou, která je zastoupená v showroomu Sistersconspiracy na Letné, a s bio kolekcí Reset značky Jakoby Kristýny Javůrkové. Ta se od bio bavlny rozhodla posunout směrem k recyklaci. Na stáži u berlínské designérské značky Schmidttakahashi se seznámila s autorským zpracováním secondhandového a zbytkového textilu: „Koncept Schmidttakahashi je mi osobně velmi sympatický. Lidé jim nosí své staré oblečení a oni jim z něj na míru vytváří nové stylové kousky. Recyklace může vypadat opravdu dobře, ale je velmi pracná a časově náročná.“ 
1:32 / 1:32

Kristýna Javůrková: Stylová recyklace na míru
Bio nebio: White Washing a falešný bio bambus 
Řada lidí se s takzvanými bio kolekcemi setká poprvé ve velkých nadnárodních řetězcích. Ty ale často s pojmem bio pracují jen jako s trendy nálepkou, která jim má vylepšit image (takzvaný White Washing). Třeba často užívaná značka Organic Cotton není oficiálně certifikovaná a nezaručuje v podstatě vůbec nic. Když na cedulce není jasně napsané procento a druh bio materiálu, nejspíš kupujete běžný konvenční výrobek, ve kterém je v lepším případě malá příměs bio materiálu. Jak vysvětluje Jana Růžičková z Amwa Organic, certifikované bio materiály mají z podstaty věci vyšší ceny než látky, ze kterých šije Fast Fashion průmysl. Podle lacinosti a hladkého povrchu materiálu poznáte třeba falešný bio bambus. Ten, který je skutečně bio certifikovaný, má hrubou strukturu. Poslechněte si o kvalitách a specifických vlastnostech bio materiálů, White Washingu a vlivu bio na kvalitu života.  
11:39

Jana Růžičková: Levný bio textil je nesmysl
Jak vyplývá ze slov Jany Růžičkové, očekávat u oděvů z bio látek ceny srovnatelné s nadnárodními Fast Fashion řetězci je nepochopením situace. Platíte za vyšší kvalitu a trvanlivost a také za to, že výroba vašeho trička nebo kalhot doslova neotravuje dalším lidem život. Součástí přístupu Slow Fashion je i to, co starší generace dělaly automaticky a ze šetrnosti: rozvaha a plánování nákupu konkrétních věcí, o kterých si nejdřív něco zjistíme. Což je v době internetu snadnější než kdy dřív. Při výběru je také dobré zvážit, že danou věc budete nosit mnoho let a chcete, aby stále vypadala dobře. S tím souvisí i volba nadčasového střihu a dobré uchovávání a údržba oděvu. 
Hodně štěstí při zpomalování nejen v módě přeje Veronika Ruppert.